Je to opravdu zajimavy, jak to na tom svete funguje. Clovek si ze strachu pred tim, ze bude trpet, podvedomne vytvari obranne mechanismy, ktere mu potencialni utrpeni zmirni. Ja osobne se rada stavam soucasti jinych svetu, ale vzdycky docasne, a rozlouceni je pro me vzdycky mooooc slozita zalezitost.
Pamatuju si na Nemecko. Na konci prvniho mesice meho pulrocniho pobytu jsem na ceste ze skoly rekla: "Ach jo... Uz jenom pet mesicu..." Coz by se dalo interpretovat jako vrchol pesimismu... Nicmene mesic pred odjezdem jsem trpela pri predstave bliziciho se konce. Vse bylo skoro perfektni, jak bych se toho mohla JEN TAK vzdat... A pak to prislo... Boje s Manuelou, a to takove, ze mi znechucovaly muj pobyt tam a uz jsem se tesila, az odjedu domu a uz se s ni nebudu muset videt...
A ted, Brazilie. Ziskala jsem tu pratele, rodinu, lasku. Copak to muzu JEN TAK opustit? Vse je perfektni, ne skoro, ale uplne. A zase, zhruba mesic pred odjezdem, to prislo. Tentokrate ale v jine forme. Neni tady nikdo, kdo by si zaslouzil byt tim obetnim berankem, kterym se stala Manuela pred rokem a pul. A tak to odneslo jidlo... Ze dne na den jsem zacala nesnaset brazilskou kuchyni. At se podivam na cokoli, je mi z toho spatne. Jim jenom proto, abych neumrela... A vite co? Diky tomu to tady ted snasim daleko mene a rikam si: "Uz abych byla doma, abych se konecne poradne a s chuti najedla."
No, a Rodrigo, to je kapitola sama pro sebe. A jak na to, ze se budeme muset odloucit, reaguje moje podvedomi? Zajimava psychoanaliticka vlozka... Dvakrat jsem snila o tomtez... Byla jsem zpatky doma, uz nekolik dni a najednou, z cista jasna jsem si vzpomnela, ze jsem celou dobu nezavolala ani nenapsala Rodrigovi. Ba co vic, ja jsem si na nej za celou tu dobu vubec nevzpomnela... Okamzite me prepadnou vycitky svedomi, chci to honem napravit, zavolat, napsat, ale nejde to... Jednou jsou tady ctyri hodiny rano, takze ho nechci budit, podruhy nemam kredit a nejsem doma u pocitace... Proste ne a ne se k tomu dostat. Probudim se s tim, ze trpim tim, ze jsem na nej zapomnela. A jake je odborne vysvetleni tohoto snu? Tak za prve fakt, ze jsem si nekolik dni nevzpomnela je take obranny mechanismus. Ucim se zvyknout si na zivot bez neho. Dalsim dulezitym prvkem toho snu je muj pocit viny. Ani na okamzik v tom snu nepripustim, ze on se necim provinil, kdyz mi nezavolal ani nenapsal. Nebyla jsem preci sama, kdo zapomnel. Veskera odpovednost a vina je na me. Proc? Jednoduche... Protoze jsem to ja, kdo ho opousti... Jsem to ja, kdo zpusobi nase odlouceni... A podvedome za to citim vinu... A treti fakt - to, ze se nikdy nedostanu k tomu, abych mu zavolala, je zpusobeno tim, ze jsem na nej v podstate nastvana. Nedava mi totiz dostatecnou oporu, nechlacholi me a nerika: "Neboj, vsechno dobre dopadne." A kdyz ja od nej nevidim dostatecnou podporu, tak je snadne sklouznout k tomu: "Tak, a ted ti to oplatim. Nezavolam ti. Muzu totiz zit bez tebe stejne snadno jako s tebou." Tak to by prosim byla psychoanalyza meho opakujiciho se snu... Docela zajimavy, ne?
Jelikoz Rodrigo ke me citi totez, co citim ja k nemu, taky pro neho to neni jednoduchy, smirit se s mym odjezdem. Take on podvedome vyviji obranne mechanismy, ktere bohuzel nejsou tak nevinne jako moje sneni, ci odpor k jidlu... On je doma tady, on nema kam se tesit zpatky... On zustane tady a na cokoli se podiva, kamkoli pujde, vsude uvidi svedectvi naseho vztahu. Zazili jsme toho spolu tolik, ze opravdu neni nic, co by nemelo zadny link, zadnou souvislost s nami dvema... Prave diky tomu, on bude trpet mnohem vic nez ja... (Vim, o cem mluvim. Zazila jsem si to treba tehdy, kdyz mi Gabor odjel zpatky do Budapesti.) No, a tak se brani... Bohuzel jeho obranou trpim ja vic nez je bezpodminecne nutne... Ale co se da delat, zivot neni pohadka, vsichni to vime, a mohlo by byt i hur...
