UM CALOR HUMANO - predem se omlouvam vsem nefilozoficky ladenym jedincum ;-)

Uz delsi dobu zamestnava mou mysl neco, o cem bych se s Vami chtela podelit. Doslechla jsem se, ze tam u Vas uz je pekna zima... Já tady rano vychazim v tilku, coz je asi neco, co mi trosku zavidite, co? Ale toto teplo neni jedine, ktere byste mi meli zavidet... Existuje tady totiz jeste jine teplo... Um calor humano, jak se tady rika... Jde o teplo cloveci... Teplo, ktere je nezavisle na teplote ovzdusi, teplo, kterym muzete zahrat na srdicku lidi, kteri vas obklopuji... Teplo, ktere tady vyzaruje z kazdeho jednotliveho cloveka, bez ohledu na vek, pohlavi, barvu pleti, majetkove pomery...

Vite, je strasne smutne uvedomit si, ze kdyby nekdo z techto skvelych lidi kolem me byl na mem miste a prijel by do Prahy pracovat, celych tech sest mesicu by se citil sam... Verim, ze by s nim lidi chodili na pivo, ale nikdy by nezazil ten pocit, ktery tady zazivam ja… Ja uz od prvnich dni mam pocit, ze tady jsem odjakziva… Necitim se jako cizinec, protoze vsichni, doslova vsichni, mi svym chovanim (zduraznuji chovanim, ne slovy) davaji najevo, ze co je jejich, je take moje. Jsem tady dva tydny, a kazdy z mych pratel tady mi otevira dvere do sveho zivota. Andreia, moje hostitelka, mi rekla, ze Vanoce muzu stravit s jeji rodinou v mestecku Pingüim :-), Nancy, moje kolegyne, mi zase nabidla, ze Silvestr muzu stravit s ni a s jejim pritelem v Riu, ta sama Nancy ma nejlepsi kamaradku v Brasilii a rekla, ze az za ni na par dni pojede, ze pojedu s ni, Ercilene, ma druha kolegyne, mi zase rekla, ze tento vikend budu jejim hostem, ze mam u ni doma stravit cely vikend, Rosi, moje sefova a prozatimni matka, me muj druhy den tady vzala na trh, kde jsem videla krasna, rucne delana tricka (v prepoctu za tisicovku) a kdyz jsem si je tak obdivne prohlizela, tak mi rekla, ze az budu odjizdet, ze mi jedno koupi jako darek, Rubens, muj blizky pritel, me uz stacil predstavit cele sve rodine, ktera cita asi pres dvacet lidi a kazdy dalsi z mych zdejsich kamaradu se stara o to, abych se ani na chvilku nenudila – jsem zvana na kazdou party, ktera se kolem me odehrava…

Kdyz jsem se vratila z Nemecka, byla jsem ovlivnena zivotnim stylem tam a chtela jsem ho prenest i do me rodiny, coz se nepodarilo. S tim jsem se smirila relativne rychle. Az se vratim odsud, budu taktez ovlivnena a opet se budu snazit prenest alespon trosku toho cloveciho tepla tam k Vam, a pevne verim, ze mi bude trvat dlouho a dlouho, nez zase ochladnu na evropskou teplotu... :-) Pripravte se, pratele, na to, ze Vas budu objimat a libat, otevrene Vam sdelovat sve city a projevovat svou naklonnost a budu doufat, ze Vam to nebude neprijemne a ze treba trochu toho cloveciho tepla prijmete za sve a budete jej distribuovat dal... :-)

Vite, v Evrope existuji narody, kde ziji lide, kteri jsou neduverivi, xenofobni, a jak moje skvela kamaradka trefne vyjadrila, v kreci... Ze strachu ci z neduverivosti a priori odmitaji prijmout vsechno jine, cizi, nezname... A pritom je to takova skoda. Kazdy clovek, kteremu dovolime vstoupit do naseho zivota, ho obohati. Nezalezi na veku, narodnosti, barve pleti, vzdelani... Otevreme-li se lidem okolo sebe, prijmeme-li je mezi sebe, stavame se sice vice zranitelni, ale zaroven tim mnohem vice ziskavame.

Ze existuje jazykova nebo kulturni bariera? Ne... Tady jsem poznala, ze jazyk neni tim nejdulezitejsim komunikacnim prostredkem. Prijela jsem sem s nulovou znalosti portugalstiny a naprosta vetsina lidi kolem me neumi jiny jazyk nez portugalstinu. Presto jsem obklopena prateli a vim, i beze slov, ze me maji radi... Nespolehejme pouze na slova a nevymlouvejme se na neznalost jazyka... Poznat jiny narod, jinou kulturu, znamena poznat jiny pohled na tutez vec. A byt schopny pohlizet na jednu vec z ruznych pohledu nas cini chytrejsimi a bohatsimi... A to uz stoji za to...