dalsi porce adrenalinu

Tak se mi zda, ze uz nejsem schopna cestovat bez stresu. Vcera byl muj posledni den v Belo Horizonte. Rano zabalit, udelat darky pro holky v praci, jit na manikuru, zaskocit do prace, vratit se domu... Proste az do peti hodin jsem nenasla cas poradne se najist. A pak jsem mela strasnou chut zajit na pastel, coz je strasne dobra brazilska specialita. Poradne jsem se teda nadlabla a asi tak na tri minuty jsem byla spokojena. Pak me chytla strasna bolest bricha, ze jsem myslela, ze nedojdu domu. Treti svetova valka se odehravala v mem travicim ustroji, hodinu jsem stravila na zachode, proste strevni chripka jako Brno. Bylo sedm hodin, dve hodiny pred odjezdem autobusu, a me bylo porad tak spatne, ze jsem nemohla ani rovne stat a kazdych pet minut jsem utikala vstric zachodove mise... Rodrigo se tedy vydal na nadrazi, ze zkusi vymenit listky a ze pojedeme druhy den. V osm hodin volal, ze je prilis pozde na vymenu a navic, nejblizsi volne misto v autobuse je po Vanocich... A protoze tou dobou uz jsem celych 30 minut nezvracela, rozhodla jsem se vydat se na desetihodinovou cestu autobusem az na breh oceanu. Popadla jsem Rodrigovy i moje veci, jeho sestrenku a taxikem jsme se dopravily na nadrazi, kde cekal Rodrigo. Sestrenka pak vzala jeho auto a odvezla ho domu. Cesta probehla bez problemu, az jsem malem zacala verit v Boha.