Jeste ziju!

Po dlouhe odmlce se vracim s novym prispevkem shrnujicim predchazejici temer mesic. Ve stredu 10.1. jsem se po dvaceti dnech dovolene vratila do Belo Horizonte, do prace, zpatky k normalnimu zivotu. K zivotu bez more, bez bazenu, bez Caipirinhi, bez sluzebne...

A jak probehla ma dovolena? No, rekneme, ze to mohlo byt i lepsi. Napriklad zdravotne. Ja byla nemocna pet dni, Rodrigo sest. Nebo co se tyce pocasi. V obdobi mezi nasimi nemocemi tri dny jenom prselo... Z toho tedy vyplyva, ze zhruba polovinu casu jsme si nemohli moc uzivat plazi...

Co se plazi tyce, ty jsou v Brazilii rozmanite. Na jihu je more ledove, ale modre. Na severu je teploucke, nicmene hnede. Tam, kde jsem byla ja, v Guarapari, byla voda vicemene studena a na muj vkus dost spinava. Nebo spis zkalena. Barva hnedozelena, stojite-li po pas ve vode, nedohlednete si na kolena... Vetsina plazi byla ryze mestskych, to znamena, obklopenych stovkami budov, lemovanych silnici apod. Musim ale priznat, ze jsem si uzila spoustu legrace ve vlnach. Veeeeelky vlny, jednou jsem si dokonce zkusila "body boarding". Lehnete si na prkno, chytite vlnu a nechate se ji odnest az na breh. Rychlost je obrovska a proudy jsou silny, takze jsem malem skoncila bez plavek...

Vzhledem k neustalym nemocim a castemu desti jsem za tech dvacet dni videla asi 15 filmu. Jeden z nich byl opravdu vyjimecny. Takze si opet dovolim jeden maly tip. Film Crash (Matt Dillon, Sandra Bullock...). Film vypovidajici velmi presvedcive o tom, jaci my, lide, vlastne jsme. Opravdu vrele doporucuju.

Emocionalne byl ten vylet docela narocny. Nekolik okamziku obrovskeho stesti, kdy mate pocit, ze cely svet je dokonaly a ze neexistuje jediny sebemensi probem... Nekolik okamziku velkeho dojeti, kdy si rikate, ze mate obrovsky stesti, aniz byste vedeli, cim jste si ho zaslouzili... Nekolik okamziku hlubokeho smutku pri predstave, ze toto vsechno skonci, protoze vas zivot ma jasne dane hranice, ktere se nekompromisne blizi...

Dvacet dni, po ktere jsme byli s Rodrigem neustale spolu, kupodivu nezpusobily, ze bychom si lezli na nervy. Naopak. Tak jsem si zvykla na jeho pritomnost, ze kdyz jsme se vratili do velkomesta a ja vylezla z taxiku pred mym domem, nez jsem dorazila do bytu, uz se mi strasne styskalo... Pustila jsem si muziku, ktera me na plazi cinila strasne stastnou a veselou, a zjistila jsem, ze je mi smutno jeste vic...

Tak to by bylo ve zkratce...