dalsi pracovni

Jestli nekoho zajima dalsi vysledek me prace, na ktery jsem mimochodem docela pysna, muze kliknout na http://www.musa.org.br/ingles/parceiros.html a sjet na konec stranky a kliknout na DOWNLOAD u otazky WOULD YOU LIKE TO BECOME A PARTNER OF MUSA? Je tam pdf prezentace, kterou jsem sama vytvorila. Jak po strance obsahove, tak po strance graficke. Samozrejme se mi dostalo podpory. Rodrigo mi zkorigoval anglictinu, Michal C. mi zkritizoval grafiku. Pocinaje timto tydnem rozhazuju site vsude mozne. Posilam maily do velkych brazilskych firem (mam tu prezentaci i v portugalstine), do mezinarodnich nadaci, nadnarodnich korporaci. To by bylo, kdyby se alepson nekdo neujal... :-)

Co se tyce reklamni kampane na podporu pouzivani kondomu, stale komunikuju s Johnson & Johnson. Uvidime, jestli dojdeme k nejakemu vysledku.

A co se tyce projektu anglictiny pro chude deti, uz jsem nasla nejaky dobrovolniky mezi lidmi ze zdejsicho AIESECu, oslovim jeste studenty anglictiny, ale vyviji se to zatim docela pozitivne. Par lidi bylo projektem vyslovene nadseno a rozhodne chteji participovat.

No, uz jen dva mesice a par dni a jedu dom... Nevim, jestli mam mit radost, nebo byt smutna... Je to tezky, rozhodnout se... Tesim se na vas vsechny, ale uz ted mi vsichni tady chybi... Spousta lidi me presvedcuji, abych nejezdila zpatky, popr. abych se brzy vratila... Je to tak hezky... Napr. dve prostitutky, se kterymi pracujeme, me zboznuji a pokazdy rikaji: Nejezdi pryc... :-) Holky z prace vymysli projekty, ktery bych mohla koordinovat a tudiz bych tady mohla zit... :-) Mozna nekdy ano, ale ne v dohledne dobe...

Je tezky prijit s nejakyma novinkama... :-) Ziju krasny stereotypni zivot. Rano do prace, vecer z prace, proste klasika... Ale precejen neco povypravim. O vikendu jsem byla dvakrat v kine. V sobotu jsem videla Deja vu (Denzel Washington), v nedeli Babel (Brad Pitt). Oba snimky me nadchly, kazdy jinym zpusobem, ale oba rozhodne doporucuju.

Jela jsem sem mimo jine taky psat diplomku. Tema je "Brazilska kultura a jeji vliv na spolupraci neziskoveho a soukromeho sektoru". Myslela jsem si, ze to to bude v pohode. Ale omyl. Prvni mesic jsem se ve svem volnem case venovala pouze studiu portugalstiny. Pocinaje druhym mesicem jsem veskery volny cas venovala Rodrigovi. Nicmene jsem neco udelala. Precetla jsem tri knizky (v portugalstine) zabyvajici se brazilskou kulturou a vypsala si vybrane pasaze. V nedeli vecer, kdyz jsme s Rodrigem, oba v depce, zjistili, ze jsme zase cely vikend proflakali, jsme se rozhodli na to opravdu sednout. Kazdy vecer, misto abychom sli ven, budeme cist, psat a tvorit nase zaverecne prace. Kdyz ja budu mit chut prestat, podivam se na nej, uvidim ho pracovat a prinutim se vratit se k praci. Totez plati pro neho.

Rada delam nocni fotky... Jen proto...

Park, kam me vzal Rodrigo na nase prvni rande. Hory, ktere vidite tady, lemuji cele Belo Horizonte. Proto se taky jmenuje Belo Horizonte "krasny obzor". (Mimochodem spravna vyslovnost je belo orizonči.)

"Namesti svobody" - krasny parcik deset minut chuze od meho domu. Misto zasvecene hlavne sportu. Rozhodla jsem se, ze prave tam se pokusim shodit ty kila, ktery jsem tady nabrala... Snad se prinutim chodit behat. V jakoukoli denni dobu tam najdete dalsich min. 10 behajicich lidi, coz povzbudi a motivuje...

Verte, neverte, muzete si pujcit lodicku primo v centru Belo Horizonte. Ve "mestskem parku". Tento krasny park je asi tri minuty chuze od meho domu, ale bohuzel se tam casto nedostanu. Dle Rodrigovych slov, vecer je tam nebezpecno, rano je tam nebezpecno, pres den je tam nebezpecno, kdyz jsi sama. Je to misto, kam chodi prevazne chudi lidi, takze riziko okradeni je tam velke... Ale i tak je tam krasne...

nadherna holcicka, vubec ji neznam, ale byla tak sladka, ze jsem si ji musela vyfotit

Americko - brazilska svatba.

Damy, podivejte se, kolik chlapu by se tady rado ozenilo. Takovy boj o kytici... Prijedte si pro sveho zenicha... :-) Ale reknu vam tajemstvi. Zdejsi holky by vas "nesnasely". V Belo Horizonte je asi 15 holek na 1 kluka... Proste chlapu je tu nedostatek a cizinky na lovu nejsou zadouci... :-)

Nancy a vedle ni vnuk Rosi. Je naprosto uzasnej. Komik a lamac divcich srdci uz ve svem veku. Vsechny holky jsme se prali o to, se kterou z nas bude. A jelikoz tenhle klucik je tak trosku promiskuitni, uspelo nas hodne... :-) Kdyz jsem si s nim povidala ja, ptala jsem se ho, kolik mu je. Rekl, ze ctyri, ale za chvilku mu bude uz pet. Tak rikam: "Uz se tesis na to, az ti bude pet?" A on na to: "Nao, a vida vai ficar embolada.", coz anglicky znamena "No, the life is going to be a mess". No cekali byste takovou odpoved? A vite co? Mame tohohle experta je 22 let...

Tak toto je autobusova zastavka s tou nejhorsi povesti. Stravila jsem na ni totiz nejhorsi hodinu v Brazilii. Jak vidite, poskytuje opravdu hodne informaci... Napr. o tom, ktere autobusy tam stavi, o jizdnich radech, ci o trasach jednotlivych linek... Sla jsem tehdy od kadernika, ktery je ve ctvrti, kterou bych asi ani nenasla na mape, natoz abych se v ni osobne vyznala. Prselo, byla zima. Po dvaceti minutach cekani jsem prestala verit, ze ten muj autobus vubec existuje. Po dalsich deseti minutach opravdu prijel. Ale nezastavil. Zamavala jsem na nej, az kdyz byl tesne prede mnou. A to se mu nezdalo, jako dostatecny cas na to, aby zastavil. Tak jsem mrzla dalsi pul hodiny...
Cely system MHD je tu uplne priserny. V Praze prijdete na zastavku, kouknete si, kdy vam to jede, zjistite, ze mate pul hodiny cas, tak jdete na kafe nebo kamkoli a vratite se na cas. Tady? Tady nemate tuseni, kdy vam to jede, takze musite zustat na zastavce a jediny, co musite delat, je upinat zrak k jednomu jedinemu bodu, abyste nahodou nezmeskali dat znameni...

Tato krasna slecna prave oslavila sve prvni narozeniny. Jmenuje se Gabi a je to Rodrigova skoro neter (dcera jeho bratranka). Je naprosto uzasna, jeste jsem ji nevidela brecet. Proste zlato.

Taky jedna z nadhernyh plazi. Myslim, ze na duchod se odstehuju do toho baracku s cervenou strechou. Je tam jediny. Vzdycky jsem chtela mit za sousedy ryby... Nerusi totiz nocni klid... :-)

Tak toto je jedna z mala plazi, ktere jsem opravdu zboznovala. Raj, ne? Daleko od civilizovaneho zivota, voda kristalova, nadherna priroda okolo. Takhle jsem si predstavovala Brazilii

par zajimavosti

Vsechny byty, ve kterych jse zatim byla ci bydlela se vyznacuji nekolika shodnymi rysy. Maji napr. vzdy dvoje vstupni dvere. Jedny vedou do obyvaku, druhe do kuchyne. Neco jako predsin jsem jeste nikde nevidela. Za dalsi, vsechny byty maji tri koupelny. Jedna vzdy vede primo z loznice, druha je vicemene spolecna a treti vede vzdy z kuchyne a predpokladam, ze je urcena pro sluzebne, aby nemusely opoustet kuchyn...

Dalsi zajimavosti je studena voda. Sprcha je jedine misto, kde muzete najit dva kohoutky - na teplou a na studenou vodu (mimochodem cervene a modre rozliseni neexistuje...). Vsude jinde tece jenom studena. Perete pouze ve studeny (coz docela pomuze damam, ktere se rozhoduji, zda tohle tricko vydrzi padesatku...), nadobi myjete pouze ve studeny (coz ale docela prodluzuje proces odmastovani kastrolu - na potreti uz by se nadobi dalo nazvat cistym...), a podrzte se, kdyz jdete k holici, hlavu vam taky myje ve studeny...

A prejdeme k lidem. Brazilci se vyznacuji jednou vlastnosti, ktera se jmenuje "enrolado" (cti enholado). Neexistue preklad, ale k vysvetleni postaci priklad. Predstavte si nasledujici situaci: Potkaji se dva lidi, vzajemne si sednou, dobre se bavi, pak nastane cas rozlouceni a jeden rekne: "Zavolej mi." A druhy na to: "Zavolam." A pritom oba vedi, ze nemaji telefonni cislo toho druheho. Dusledkem je, ze Brazilcum nemuzete v podstate verit, kdyz vam neco nabidnou. Vetu: "Az pojedu do Ria, vezmu te s sebou." si musite prelozit jako: "Az pojedu do Ria, chtela bych te vzit s sebou." A chtit rozhodne neznamena udelat. Prestoze tohle je vlastnost nam zcela cizi a ja bych ji pravdepodobne v nasich zemepisnych sirkach velmi nesnasela, tady se na ty lidi ani nezlobim. Nedelaji to vedome, neberou to jako lez. I kdyz vedi, ze to, co navrhli, nebudou moci splnit. Je to projev jejich naklonosti k vam, rikaji vam tim, ze vas maji radi. Ovsem nic vic.

Jeste ziju!

Po dlouhe odmlce se vracim s novym prispevkem shrnujicim predchazejici temer mesic. Ve stredu 10.1. jsem se po dvaceti dnech dovolene vratila do Belo Horizonte, do prace, zpatky k normalnimu zivotu. K zivotu bez more, bez bazenu, bez Caipirinhi, bez sluzebne...

A jak probehla ma dovolena? No, rekneme, ze to mohlo byt i lepsi. Napriklad zdravotne. Ja byla nemocna pet dni, Rodrigo sest. Nebo co se tyce pocasi. V obdobi mezi nasimi nemocemi tri dny jenom prselo... Z toho tedy vyplyva, ze zhruba polovinu casu jsme si nemohli moc uzivat plazi...

Co se plazi tyce, ty jsou v Brazilii rozmanite. Na jihu je more ledove, ale modre. Na severu je teploucke, nicmene hnede. Tam, kde jsem byla ja, v Guarapari, byla voda vicemene studena a na muj vkus dost spinava. Nebo spis zkalena. Barva hnedozelena, stojite-li po pas ve vode, nedohlednete si na kolena... Vetsina plazi byla ryze mestskych, to znamena, obklopenych stovkami budov, lemovanych silnici apod. Musim ale priznat, ze jsem si uzila spoustu legrace ve vlnach. Veeeeelky vlny, jednou jsem si dokonce zkusila "body boarding". Lehnete si na prkno, chytite vlnu a nechate se ji odnest az na breh. Rychlost je obrovska a proudy jsou silny, takze jsem malem skoncila bez plavek...

Vzhledem k neustalym nemocim a castemu desti jsem za tech dvacet dni videla asi 15 filmu. Jeden z nich byl opravdu vyjimecny. Takze si opet dovolim jeden maly tip. Film Crash (Matt Dillon, Sandra Bullock...). Film vypovidajici velmi presvedcive o tom, jaci my, lide, vlastne jsme. Opravdu vrele doporucuju.

Emocionalne byl ten vylet docela narocny. Nekolik okamziku obrovskeho stesti, kdy mate pocit, ze cely svet je dokonaly a ze neexistuje jediny sebemensi probem... Nekolik okamziku velkeho dojeti, kdy si rikate, ze mate obrovsky stesti, aniz byste vedeli, cim jste si ho zaslouzili... Nekolik okamziku hlubokeho smutku pri predstave, ze toto vsechno skonci, protoze vas zivot ma jasne dane hranice, ktere se nekompromisne blizi...

Dvacet dni, po ktere jsme byli s Rodrigem neustale spolu, kupodivu nezpusobily, ze bychom si lezli na nervy. Naopak. Tak jsem si zvykla na jeho pritomnost, ze kdyz jsme se vratili do velkomesta a ja vylezla z taxiku pred mym domem, nez jsem dorazila do bytu, uz se mi strasne styskalo... Pustila jsem si muziku, ktera me na plazi cinila strasne stastnou a veselou, a zjistila jsem, ze je mi smutno jeste vic...

Tak to by bylo ve zkratce...

posledni minuty roku 2006 jsem travila na plazi cekanim na ohnostroj, nicmene zacalo prset, takze jsem z toho moc nemela... a jelikoz plati rceni "jak na novy rok, tak po cely rok", od silvestra v podstate neprestalo prset... :-(

Rodrigovi rodice jeste jednou.

Silvestrovsky tanecek s Rodrigovou tetickou. A samozrejme, ze pivko nesmi chybet...